Deň D + 12 Kompentoum-Dindefelo

Večer sa proslýchá, že etapa přes Labe má být zrušená. Sů tam jakési nepokoje a zdejší vláda to z bezpečnostních důvodů nedoporučuje. Papá Bamako ( týpek co celý závod vymyslel ) roznášá s partyjů papírky s náhradní trasů. Cesta označená jako Supermaraton má byt delší, páč nejedeme napříč, ale za to šolichová. Na mapě to je silnica první třídy, takže lambáda. To všecko bude ale až další deň, tož uvidíme, jak řekl slepý. My sa vydáváme na dnešní senegalsků etapu vyzbrojeni nutnů dávků trpělivosti, dotěruodolnosti a fakuschopnosti vůči všeckým checkpointům. Stavíme ve městě Tambacounda (tu je každé druhé město Counda), že hodíme neco za zub. Frajer nás kasíruje, ale záhy praví, že co jsme si objednali to nemajů. Nedá sa svítit, ale ani sa nechce domluvit. Situaci zachraňuje francouzsky mluvící kolegyně a frajer teda, že udělá kompromis. Posilnění na další štreku dáváme ještě kafe na schodoch. Přicházá místní chlapeček a cosi mi nese. Ukazuje, že to je na jídlo. Podává mi cosi co je něco mezi kaštanem, ořechem v tenké šlupce a chutná to jak jeté mazlavé avokádo sklůbené se zemákem. Než sa mu stačím odvděčit, vyháňá ho borec z benzinky. Bohužel ho už pak nemožem najít a dokončit tak kšeft. Po chvilce mi docházá, že nás doposud neskolil žádný střevní moribundus a taky, že po této dobrotě prolomím ledy. Cesta ubíhá dál, trocha interakce v místní bance, ve které zjišťujeme, že avizované a námi držené doláče tu nikdo moc nechce a místní radši éčka. Mažeme dál, až do města Kédougou, kde kupujeme lokální simky a tankujeme. Do Dindefela je to kůsek a nás hřeje, že dneska dovalíme včas. Jenomže. Cesta je hlinitá a reliéf připomíná vlny moře. To by tak nevadilo, akorát při naší maximální rychlosti 15km/h to bude trvat přes hoďku a to bude naknap. Na jedné mořské vlnce cosi zarachotí a Jiřík konstatuje, že nejde zařadit kvalt. To je vcelku v prd*li. Jsme kdesi u malinké vesničky a hned přibíhají místní maloši. Zvedáme auto a sondujeme situaci. Vyskočil nám kulový čep kulisy řazení. O chvilku pozděj přijíždí kluci v namíchané sestavě v Puntu a pomáhají nám to řešit. Klouby k sobě drátujeme. Jde nám ale řadit akorát 1,3,5. Takže cesta je ještě pomalejší, bez dvojky mosíme jet buď hodně pomalu na jedničku a nebo na trojku zas moc rychlo. Do bivaku přijížďáme klasicky za tmy a špekulujeme co dál. Další uvědomění ze dneška je, že střevní mikroflóra je už asi vycepovaná Afriků a na toho ogaru na benzince zostanů akorát pěkné vzpomínky bez následků.