Deň D - 48 dní = RAFANI

"Možeš jít dalej, brána je otevřítá", ozve sa z baráku, v jehož dvoře je dílna s jamů a nad ňů stojí Pežot, čekajíc už pár dní na vyvaření. Poděkuju, drapnu do ruk fričku a všecky krámy. Dostanu sa za branku, kde mne přivítajů k mojemu překvapení tři vlčáci. Evidentně nemajů takovů radost, jak já z toho že je sobota a možu opravovat auto. A evidentně taky z toho, že tam vůbec su. Jelikož mám plné ruky a jeden z nich do mne dlůbá čumákem, vrčí a su z něho nervozní víc jak on ze mňa, půšťám krabicu a zkusím natáhnůt ruku s tím, že možem byt kamoši a nemosíme sa hned kůsat. Naštěstí to vyjde a počáteční oboustranná nedůvěra mezi mnů a jima je postupně nahrazená parťáctvím. Celů sobotu vyřezávám rezavé místa. A že jich je! Předešlí šikulové použili IPU (chápaj asfaltové pásy, né Mezinárodní fonetická asociace - International Phonetic Assotiation nebo India Pale Ale - druh bíra) jako kamuflujůcí materiál a na venek (resp. spodek, kde sa právě nacházáme) to je dobré. Jakmile do toho začnu rýpat je to shnilé jak sviňa a celů sobotu s tím bojuju a řežu. Odjížďám s tím že máme teďka hybrida, jelikož kdyby nám kiksl motor tak to možeme valit na Flinstouny a nožní pohon skrz díry v podlaze. Další dýchánek v úterý, seznámení Jury s rafanama stejným způsobem jak já a doražení zatím toho nejoštarnějšího na co sme narazili. Ono zapomenůt něco v autě, když máme tolik harapáků je normálka a jít pro to je věc jedna. Nechat při tom zdrhnůt největšího rafana je věc druhá. Jelikož mne pes, na kterého volám "Pse" moc nereaguje (nepokročili jme tak daleko abych ho znal jménem) a při snaze ho drapnůt za obojek sa ožene, vydávám sa za ním po ulici v domnění, že ho dotáhnu zpátky, zatím co vyžírá sůsedovým kočkám misky. Po tom, co na mne začne hůkat nějaká cizí tetka z okna, že před ním zdrhla dom a že sa ho bojí rezignuju a valím pro paničku, která na něho raz zavolá a už je za branků.