Deň D - 64 dní = MECHOŠI III

Motor je jakš, takš v cajku tak povoláváme bráchu. Je to šikovný strojař a stejně tak elektrikář. Přepojuje nám odpojovač baterky dovnitř. Kápl na to, co žralo baterku - pod kobercem byl svazek káblů jak z Temelína (asi na nějaký megasubwoofer). Natahá elektriku na zásuvky, vysílačku a přídavné světla, co sů k nám na cestě z daleké Číny a hlavně oživuje klakson. Původní majitelotuner ho nahradil jakůsi trumpetů alá vuvuzela, co stejně nefakčí a vypadá jak druhé sání. To, co sa jevilo, jako nemožné složit nakonec vypadá relativně poskládané. Moc kurvítek (díly co po poskládání zbydů) nám neostalo a už bysme sa štělovali aj na zážeh. Je také třeba vzpomnět na všecky známé aj neznámé, co sa za nama zastavili do dílny a ať už radů, nebo výsměchem podpořili našu snahu. Jenomže každý kdo došel, měl ruky nenechavé a potřeba odlůpnůt aspoň něaký kůsek rzi ze spodku auta vedla k tom, že zjišťujeme, že to je rezavé jak prase a jestli chceme dojet aspoň na Taroše tak to mosíme vyvařit. Tu bych si dovolil lehků sebereflexu, co by sa jak dalo dělat jinak. V první řadě bych nebral auto od tunera, v druhé bych už nebral to pofiderně nejlevnější co je, za další bych to napřed vyvařil a až pak řešil co dál. Proč to včil píšu? No ono sehnat někoho, kdo by to byl ochotný vyvařit a má na to prostor není sranda a nám sa to povedlo (naštěstí) po třech týdňoch. S tým je spojená hromada šaškáren, stěhování a taky chechtáky navíc, se kterýma sa nepočítalo. Mimo toho všeckého docházáme ještě do očkovacího centra na různé mňamky abysme sa vyhli všlijakým lajdákom typu cholera, břišní tyfus, žlutá zimnica a hromada dalšího.