Deň D - 740 dní = POŘÍZENÍ

A je to tu. Dýchánek s borcama rozjel instantní kůmání a hledání vysněného Francůza, kde sa dá. Je sobota večer a namísto sháňání parťáků do knajpy volám na inzerát a následně Jurovi. "Co na to říkáš? Vcelku ujde? Posílám ti fotku, jak bude vypadat s našima jménama a vlaječkama! Bravurně sem v malovaní vložil vlaječky ke jménom, vypadá to hustě. Jiřík potvrzuje, že nemá v nedělu program a hned ráno mne vyzvedává před barákem. Cílová destinace sů Louňovice pod Blaníkem, vzhledem k tomu, že je leden tak je mírně nakydaného sněhu a cesta vcelku ubíhá. "Viděls toho střepa? Tak nějak bude vypadat ten náš, ale akorát v bíle a bude hustější." Tak nějak to probíhá, když potkáme 106. Na místě sme za 4 hodiny, taká malá dědinka. Kára trčí ve sněhu, ale strýc ho briskně odhazuje a praví ať to natočíme. Hned na začátku nám odhalí největší tajemství a to, že mosel namontovat odpojovač baterky, protože tam cosi žere šťávu a vybíjá baterku, netuší co. Je to profík a odpojovač má hned u baterky, takže su klidný, protože aj kdyby to chtěl někdo čórnůt tak než si odemče auto aby pak otevřel kapotu zapl elektriku a pak nastartoval pekáč tož dojde ropa na Dálném východě. Ptáme sa ho, jestli ty tuningové nárazníky, kit sání a místo výfuku růru velků jak prase namontoval on. Prý to byl vnuk od paní, od které to kupoval. Ogara asi na něčem evidentně frčal, ale jak sa praví, sto ludí, sto chutí a nám toto netradiční menu je k chuti fest. Ještě s tím dojet dom. Kupujeme dálničku, crnknem vodu do ostřikovačů a naftu do nádrže a frčíme. Na dálnici to letí jak šlak, dálničních 130 néni problém. Jistější je tlačit to kolem kila, přeca jenom to máme dom ještě kus a krotit ten pekelný výkon je fest fuška.